Text to Speech
Povinnost vzdělávat se ročně alespoň 24 hodin nebereme jako povinnost, ale možnost dozvědět se nové informace a přiblížit se tim našim uživatelům. Lépe jim porozumět a naučit se s nimi lépe pracovat. Jedním z témat, kterými se neustále zabýváme, jak na školeních, tak na pravidelných pracovních poradách je Individuální plánování. Takto jsme se interně vzdělávali na poslední poradě: IP
Také občas přemýšlíte nad tím, jak by mělo vypadat vyhodnocení individuálního plánu? A čeho se vlastně hodnocení týká? V této věci kupodivu existují mnohá nedorozumění. V dnešním článku si ukážeme na co se zaměřit, aby hodnocení nebylo formální, nýbrž co nejvíce přínosné a v praxi užitečné.
Splnil – nesplnil: cesta do slepé uličky
Již v několika minulých článcích jsem psal o tom, že individuální plánování často bývá až příliš zaměřeno na cíle a jejich plnění. Pracovníci mají mylnou představu, že hlavním smyslem plánování je, aby si klient určil nějaký cíl a ten je pak potřeba plnit. A jeho plnění se musí zaznamenávat a vyhodnocovat. Takto „výkonově“ pojaté individuální plánování často končí ve slepé uličce. A to hned z několika důvodů.
- Mnoho klientů v pobytových službách jednoduše nemá každý půlrok nový cíl, který by bylo možné plnit a vyhodnocovat. Ani o nic takového nestojí. Osmdesátiletý senior většinou nevyhledává sociální službu proto, aby díky ní mohl plnit nějaké cíle. Spíše naopak. Chce mít klid. Obtěžuje ho, když za ním chodí pracovník a ptá se ho stále znovu na jeho cíle.
- I u klientů, kteří mají své cíle, výkonový přístup při hodnocení bývá kontraproduktivní. Příkladem může být klient z chráněného bydlení, který měl za cíl naučit se vařit v průběhu tří měsíců pět teplých jídel. Po třech měsících uměl vařit čtyři teplá jídla. Byl to úspěch anebo ne? Samozřejmě ano. Ovšem pracovník napsal do plánu nesplněno, protože cíl byl přece pět teplých jídel, ne pouze čtyři. Místo toho, aby klient zažil pocit uspokojení z dobře odvedené práce, měl pocit neúspěchu. A to je velká škoda.
- V některých zařízeních či dokonce krajích se čas od času objevuje idea hodnotit kvalitu služby podle toho, jak klienti plní své cíle. Například v zařízení, kde se klient učil vařit teplá jídla, hodnotil ředitel tímto způsobem klíčové pracovníky. Takže i pracovník dostal černý puntík, když se klient naučil vařit čtyři jídla místo pěti. Ve skutečnosti pracovník i klient odvedli dobrou práci. Vidíme, že plnění cílů o skutečné kvalitě služby příliš mnoho nevypovídá.
Proč vlastně plánujeme
Individuální plánování pomáhá k tomu, aby každý klient sociální služby mohl žít co nejvíce samostatně, spokojeně a po svém. Každého klienta chceme vnímat jako osobnost a individualitu. Jde o to, poznat každého klienta více do hloubky. Ujasnit si, jaké jsou jeho jedinečné potřeby, přání a očekávání. Co tento člověk potřebuje ke spokojenému životu. Výsledkem je individuální přístup ke každému klientovi. Každému se snažíme službu přizpůsobit na míru, dle jeho potřeb a přání.
Pokud individuální přístup skutečně funguje v každodenní praxi, vede to k větší spokojenosti klienta a k vyšší kvalitě jeho života. A také k vyšší kvalitě služby.
Postup plánování tedy vypadá zhruba takto:
Co na to zákon o sociálních službách
Zákon o sociálních službách říká, že poskytovatel má za povinnost plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností klientů. To je krok číslo 1 a 2 na obrázku. Nejdřív musím zjistit očekávání, přání, potřeby, a požadavky klienta, abych podle nich mohl naplánovat službu.
A jestli klient nemá žádný cíl, nevadí. O to víc se mohu soustředit například na jeho potřeby. Potřeby má každý člověk. A klienti sociálních služeb navíc obvykle mívají celou řadu potřeb nenaplněných. Když se plánování bude soustředit tímto směrem, bude to pro klienta skutečně přínosné.
Co vlastně hodnotíme
Čas od času je dobré vyhodnotit, jak se spolupráce s klientem daří. To je krok 4. V pobytové službě přichází tento krok obvykle po půl roce a přináší s sebou důležité otázky:
- Pomáhá naše sociální služba klientovi žít samostatně, spokojeně a po svém?
- Může klient s naší pomocí žít podle svých představ a zvyklostí?
- Naplňuje služba potřeby a očekávání klienta?
- Je naše služba pro klienta tou nejlepší možnou volbou?
Vidíme, že nejde ani tak o hodnocení plnění cílů, jako spíš o hodnocení celkové spolupráce s klientem. K čemu by klientovi bylo, že splnil cíl typu „sám si zapnu košili“, kdyby jinak služba v každodenním životě fungovala zcela v rozporu s jeho přáními a potřebami?
Může být užitečné, když společně s klientem probereme například tyto otázky:
- Vyhovuje mi, jak bydlím (typ ubytování, spolubydlící…)?
- Jsem spokojený s tím, jak probíhá můj běžný den?
- Dostanu se do obce či do města mezi lidi?
- Mám dostatečný kontakt se sousedy, přáteli a příbuznými?
- Dostanu pomoc a asistenci, když ji potřebuji?
- Daří se mi rozvíjet nebo udržet svoji samostatnost?
- Dělám v něčem pokroky?
- Naplňuje služba moje očekávání, přání a potřeby? Chybí mi něco?
Cíle až nakonec
Samozřejmě do hodnocení patří i oblast cílů. Ale nemělo by to být to první a jediné, na co se při hodnocení soustředíme. Pokud klient měl nějaký konkrétní cíl, který je pro něj skutečně důležitý, podíváme se, jak to dopadlo:
- Podařilo se cíl dosáhnout?
- Co to přineslo klientovi? Je spokojen?
- Získal klient nějakou užitečnou zkušenost?
- Pokud se cíl nepodařilo dosáhnout, budeme pokračovat v dalším úsilí?
I když čtvrtý krok plánování je nazýván vyhodnocení, nepoužívejte pokud možno hodnotící tón: splnil – nesplnil, dobře – špatně. Jde spíše o reflexi, o uvědomění si toho, co se při vzájemné spolupráci daří, co se nedaří a jak budeme pokračovat dál.
Zdroj: www.adpontes.cz
